Evropa čím dál více vsází na mobilitu pomocí vodíku. Na této cestě však stále existuje řada překážek, které je třeba překonat. Jedna z nich vychází ze zcela odlišných podmínek a strategií v jednotlivých evropských zemích.

Lze se dočíst skvělé věci. Do roku 2050 by 24 procent všech evropských energetických potřeb mělo pocházet z vodíku. A už za deset let by po evropských silnicích mělo jezdit pět milionů vozidel s vodíkovým pohonem. HyLAW se jmenuje autor příspěvku, projektu, do kterého je zapojeno celkem osmnáct evropských zemí a jehož cílem je podpora šíření vodíku v Evropě prostřednictvím příslušných právních opatření. Jako nejdůležitější oblasti jmenuje tento dokument průmysl, sektor stavebnictví a mobilitu. A to vyžaduje celoevropskou strategii pro podporu vodíku.

A to z dobrého důvodu. Protože takto rozsáhlý nástup vodíku jako zdroje energie může uspět, pouze pokud se k němu přikloní většina evropských zemí. Zvláště když má vodík pocházet z obnovitelných zdrojů. Klíčovou roli zde bude hrát vítr a slunce - a tedy i země, které jsou k tomu obzvlášť vhodné díky své geografické poloze a povětrnostním podmínkám, kromě Německa tedy například Španělsko, Nizozemsko, Norsko, Velká Británie nebo třeba Island- díky geotermální energii. Skutečnost, že některé země mohou více a některé méně přispívat k výrobě zeleného vodíku, není zásadním problémem celoevropské strategie, říká Jochen Linßen, který se specializuje na transformaci energetických systémů ve Forschungszentrum Jülich: „Budoucí trh s vodíkem bude stejně mezinárodní.“

Linßen říká, že mnohem obtížnější než vytvořit takový trh, bude předpovědět, jak se bude poptávka po vodíku v Evropě vyvíjet a jak rychle si jednotlivé země tuto technologii osvojí. Národní strategie a předpoklady jsou totiž velmi odlišné.

Toto se skutečně nedá přehlížet - například pokud jde o postoj k takzvanému modrému vodíku, který není obnovitelný, protože je vyroben ze zemního plynu. Zatímco některé země, jako je Německo nebo Rakousko, chtějí udržet svůj podíl na co nejnižší úrovni, jiné, jako je Norsko, se vědomě spoléhají na modrý vodík, aby urychlily expanzi nebo přeměnu infrastruktury na využití vodíku. Na rozdíl od Německa, které je společně s Francií jednou z hnacích sil evropské vodíkové ofenzívy, postupovalo Norsko doposud navzdory příznivým podmínkám spíše opatrně a nyní to musí dohnat.

Různé scénáře realizace
Také názory na realizaci se v Evropě liší. Zatímco někteří z původních průkopníků vodíku, jako je Nizozemsko, primárně podporují jeho průmyslové využití, jiní jako Belgie, Švédsko, Německo ale také Rakousko se ve svých plánech ohledně využití vodíku stále více zaměřují na odvětví mobility.

Historicky podmíněně zůstávají nejméně pokročilé vodíkové strategie v zemích východní a jihovýchodní Evropy: Prvotně se zde uskuteční lepší průmyslové využití vodíku, přičemž širší veřejnost tuto diskusi těžko zaznamená. Pouze Bulharsko se již nějakou dobu pokouší o status země, která získává energii z větrné a sluneční energie. To by zde mohlo připravit podmínky pro budoucí výrobu zeleného vodíku. Rozdíl je však velký: zatímco v Německu, přední evropské zemi v oblasti vodíkové mobility, je v provozu již 86 čerpacích stanic na vodík, ve východní nebo jižní Evropě není ani jedna. Nejméně tři zařízení jsou ve výstavbě v České republice a po jednom v Lotyšsku a Estonsku. 

Sdílejte tento článek